Na zastávce

Stála jsem na zastávce a čekala na tramvaj. Už když jsem přicházela, všimla jsem si, že na lavičve pod stříškou sedí taková trochu podivná paní. Nevypadala jako bezdomovkyně na první pohled. Měla ale u nohou velkou tašku a na obličeji u koutků úst jí sbíhaly dva pramínky našedlých vousů. Prošla jsem kolem ní, a postavila se vedle přístřešku. Po chvíli jsem si ale všimla, že tato podivná žena stojí přede mnou. Ze všech lidí, co stáli na zastávce si vybrala zrovna mně, stoupla si přede mě a nastavila ruku. Chce asi peníze napadlo mě. Nemůžu jí ale přece dát peníze, bude si myslet, že je žebrání výhodné, a nikdy si nenajde práci. Mohla bych jí vzít do obchodu a koupit jí aspoň nějaké jídlo. Na to ale nemám čas. Paní viděla, že váhám, tak udělala prosebný obličej. Díky němu a těm svým vouskům se ještě víc podobala kočičce, která prosí o mléko. "Co chcete?" zeptala jsem se konečně. Paní nic neříkala. Zatvářila se, jako by mi chtěla naznačit, že mi nerozumí, a zaklepala si na hlavu. Asi mi chce říct, že je hluchá. Nebo, že mi prostě nerozumí. Nebo, že je blbá. Nebo, že jsem já blbá? "Nemůžu vám nic dát." uchýlila jsem se ke své obvyklé odpovědi. Paní se ke mně naklonila, ukázala na oči, a řekla: "Nevidím". Aha. Co? Proč si teda ťuká na čelo? A jak může poznat, že stojí před nějakým člověkem? To ze mě chce vymámit peníze takovouhle očividnou lží? Mám se jí zeptat? Stejně mi neodpoví a já se budu ztrapňovat před celou zastávkou. Tak jsme tam tak stály a koukaly se na sebe. Ona s nataženou rukou a s výrazem koťátka, a já v čím dál větších rozpacích. Už jsem se odhodlávala se jí zeptat na něco, aby řeč nestála, když v tom přijela tramvaj, na kterou jsem čekala. "Tak já už musím, to je moje tramvaj. Mějte se hezky." Když tramvaj odjížděla, už jsem jí neviděla, asi si šla zase sednout do přístřešku. Byl jsem nahý, a neoblékli jste mě. Byl jsem hladový, a nedali jste mi najíst. Byl jsem nemocný, a nenavštívili jste mě. Bože, prosím, co ode mě chceš?